Nějakou dobu mám problém najít si čas na psaní. Nejen na to kreativní, ale i na cokoliv jiného. Čas je pro mě zvláštní fenomén – ráno mám pocit, že ho mám přehršel, ale když se blíží večer, uvědomím si, že jsem ho vlastně neměla vůbec. Dny ubíhají mezi prsty, pohlcené prací, povinnostmi a únavou, která se ve mně usazuje už od prosince 2024. Vím, že takhle dlouho nevydržím. Je mi 34 let a mám tolik zájmů, tolik plánů – a přesto jsem vyčerpaná. A možná právě proto se ke mně vrátil tenhle příběh. O samotě, která je těžká. O čase, který se vleče i mizí zároveň. O vůních, vzpomínkách a tichu, které nikdy nezůstane prázdné. O uvěznění o samotě a o tom, jak vzduch stále nese jeho jméno.
Ve vzduchu přetrvávala vůně santalového dřeva.
Wei Ying si nebyl jist, zda se mu to jen zdá a představuje si ji, nebo zda skutečně prostupuje tímto místem. Možná se jednalo o trouchnivějící dřevo samotné Jingshi a možná sám Lan Wangji chtěl, aby Wei Ying věděl, že není sám. A možná se květiny kdysi plazily po stěnách a možná jejich kořeny stále šeptaly příběhy, které už nikdo neposlouchal.
Jingshi byl prostý dům. Ale plný něj a Lan Wangjiho. I když dnes už jen jeho věcí a vzpomínek. V šatníku stále visely Lan Wangjiho hanfu, občas si je Wei Ying oblékal. Jeho stůl byl stále precizně uklizený, se štětci řádně vyčištěnými a pověšenými. Wei Ying se podíval na stuhu, kterou měl omotanou okolo zápěstí. Na insignii, kterou na sobě nesla. Jemný vzor obláčků. Lan Wangjiho stuhu, kterou mu dal, když se spolu poklonili předkům.
Někdy ho v noci probudila hudba.
Byl to guqin? Ne. Jen ozvěna vzpomínek, falešná naděje, kterou si jeho mysl vymýšlela.
Přesto mohl slyšet svoje jméno ve větru, který pískal kolem oken.
A Wei Ying se bál, že jednoho dne přestane.
Často předstíral, že nebyl sám. Zavřel oči a usmál se, když se dotkl rukou svého rostoucího bříška. Občas se mu zdálo, že cítí váhu Lan Zhanovi ruky místo té své. Prsty, lehce přejíždějící po napjaté kůži.
Mnohokrát se mu zdálo, že slyší jemný povzdech a pak jej pohltil v jeho představivosti hluboký hlas. Tak dobře známý, že jeho ozvěna vibrovala v prázdných stěnách Wei Yingovi duše.
Představa? Sen?
Vždycky jen sen.
V ten moment, kdy otevřel oči cítil, jak se jej zmocňuje temnota. Místnost, jako by byla pokaždé studenější. Holé stěny, zavřené dveře a nehýbající se vzduch. Pryč to sluneční světlo, které zahřívalo svým teplem, prosvěcující vzduch, v němž vířil lehký prach, zvednutý běžným životem. Všechno pryč. Jako kdyby i samotná Jingshi přestala dýchat.
Koutkem oka zachytil guqin. Lan Zhan ho pojmenoval Wangji. Použil jméno, které mu jeho strýc dal, odkazujíc na Lan Zhanův charakter. Zapomenout na světské starosti. Wei Ying se pokaždé smál, když si uvědomil ironii v tom jméně skrytou.
Na strunách Wangjiho ležela jemná vrstva prachu. Nikdo se ho už několik měsíců nedotkl. Nikdo také neměl právo. Wei Ying by neměl sílu jim v tom zabránit. Naštěstí jejich vlastní stud jim v tom zabránil sám. Lan klan zradil Lan Zhana dvakrát. Poprvé, když Wei Ying zemřel. Když jej získal zpět, nedokázala se s ním radost a podruhé, když zemřel sám Lan Zhan a oni udělali jeho partnerovi to samé, co kdysi jeho matce. Co jim v tom tedy zabránilo? Wei Ying si tím studen nebyl vlastně jist. Možná to byl spíš strach, že se Lan Zhan vrátí?
Ticho v Jingshi nikdy nevydrželo dlouho. Wei Ying nechtěl, aby jejich dítě cítilo jeho tupou bolest. Nakonec vždycky sáhl po dizi. Vždy když začal, jeho dech kolísal, ale pak se prsty pevně sevřely kolem dřeva a jeho hudba se stabilizovala. Jako kdyby tam s tím Lan Zhan byl a v ozvěně místnosti to téměř znělo, jako kdyby hrál s ním. Hrál ostatně melodii, kterou mu kdysi Lan Zhan složil. Jemnou, bolestně nežnou, plnou touhy. Wangxian.
Někdy, když hrál velmi dlouho, cítil ve vzduchu něco jiného. Vůni santalového dřeva. Doplněný lehkým tónem lotosových květů smíšený s kapkou kaligrafického inkoustu. Vůně, která pro něj kdysi znamenala domov.
Wei Ying si ztěžka položil zpět na matraci a zvedl si k obličeji rukávy róby, kterou si od Lan Zhana vypůjčil. Už dávno z ní jeho vůně zmizela, ale Wei Ying se jí stál konejšil. Poté přesunul obě ruce na své břicho a usmál se.
„Slyšel jsi to, bǎobèi?“ promluvil tichý, ale jistým hlasem. „Tvůj otec hrál líp než já. Ale stejně mi to šlo, viď?“
Když ucítil jemné kopnutí, usmál se ještě víc a odhrnul si vlasy z obličeje. Zavřel oči a povzdechl si.
Na stolku vedle postele ležel podnos s jídlem. Typická strava toho klanu, pomyslel si. Ačkoliv polévka nesla jemnou vůni hub a dušená rýže s kousky zeleniny byla pečlivě naaranžována, bylo to jídlo bez chuti. Nevýrazné. Starali se o něj pečlivě, to musel uznat. Ale chladně, jako by byl jen dalším kusem bez duše v tom prázdném domě, který kdysi žil láskou. Jako by byl skrytá relikvie minulosti. Tušil, že pro svět zemřel, stejně jako Lan Wangji. Nikdo se po něm nikdy nebude shánět.
Vzduch v místnosti se pohnul, nesoucí s sebou cosi jemného, pomíjivého.
Zatímco se Jingshi nořila do tmy, stezkami vedoucími skrz Cloud Recesses se prohnal vítr. Nesl s sebou melodii. A zatímco se mladí učedníci snažili ve svých světnicích neposlouchat a ruce se jim nepatrně třásly. Stařešinové klanu seděli potichu v těch svých. Se rty pevně sevřenými a pohledy upřenými do země.
Jen Lan Qiren pozoroval noc. A zatímco poslouchal, jak se ve větru vznáší melodie, kterou jeho synovec hrál denně na svůj guqin, objal se rukama, jako by se snažil zadržet v sobě něco neviditelného. Možná dech, možná vlastní výčitky.
Wangji.
Lan Qiren zavřel oči.
Comments