Deník jedné ADHD zmijozelky (1.)

Některé dny si zaslouží, aby zmizely. Jiné si zaslouží, aby je někdo uchoval. A pak jsou ty, které nezapíšu kvůli světu, ale kvůli sobě. Tak tady je ten dnešní.

Jsem zmijozelka. Ne z těch, co si staví život podle plánu a třídí ambice do krabiček. Jsem ta, co funguje ve výkyvech – někdy nezastavitelná, jindy neviditelná. Ta, co se ráno vzbudí s plánem ovládnout svět a večer usíná s pocitem, že selhala úplně ve všem. A tak jsem se rozhodla vést svůj deník jedné ADHD zmijozelky.

Oficiálně jsem diagnostikovaná jako bipolární. Tak to aspoň tvrdí protokoly svatého Munga, kde se na mě kdysi dívali přes příliš čisté brýle. Já si ale myslím, že je to jen ADHD. Ta směsice vnitřního chaosu, posedlosti, citlivosti a vyčerpání – všechno to dává mnohem větší smysl než uměle přišpendlená nálepka.

Chodím na terapii. Ne proto, že bych se chtěla změnit – ale protože chci pochopit, proč někdy neunesu ani vlastní myšlenky. A taky proto, že věřím, že si zasloužím mít vlastní prostor. Bez masek. Bez očekávání.

Studium? Šlo mi. Léčebné lektvary, diagnostická magie – všechno mělo smysl. Věděla jsem, co dělám. Pak přišlo pokračování v oboru obrazové magie. Nedodělala jsem ho. Příliš mnoho tlaku, příliš málo víry. Během pandemie jsem pracovala v laboratoři, později u výrobních zaklínadel a nakonec jsem nalívala čaj na dálkových spojích mezi Londýnem a Skotskem. Než se mě někdo zeptá, kam vlastně patřím, radši si sama položím otázku, jestli to vůbec potřebuju vědět.

A vztahy? První velká láska už během školy – napůl Španěl, celý chaos. Po něm myslivec z Oddělení lesní magie. Pak léčitel se snem o domácí ženě. A nakonec ten, co mě potřeboval jen na podpis. Po něm zbyl tichý hněv, pár skvělých indických receptů a chuť už nikdy nevysvětlovat, proč jsem taková, jaká jsem.

Dneska pracuju s obrazem, krásou, dojmem. Vizuální magie a veřejné vnímání. Vymýšlím kouzla, co zlidšťují dokonalost a upravují realitu tak, aby se v ní dalo žít. A i když sama někdy nevím, kdo doopravdy jsem, umím přesně říct, jak má kdo vypadat, aby přežil svět.

A tak jsem se rozhodla psát si deník. Ne proto, že bych si myslela, že to jednou někdo čte. Ale protože mám pocit, že se občas neslyším ani já sama.

Takže dnes. Neděle. Vzbudil mě přítel. Ne jednou. Ne dvakrát. Třikrát. A rozhodně ne proto, že by mi chtěl popřát krásné ráno. Ranní sex je skvělá věc, pokud jsi se předtím alespoň trochu vyspala. Já dneska ne. Vstala jsem levou nohou a už dopředu vím, že dnešek mě bude stát víc, než mám na účtu energie.

A teď? Čeká mě babička. A děda. Moje vlastní. Žádní klienti, žádná práce. Jen dvě stárnoucí duše, které potřebují upravit nehty, vlasy, nohy, náladu. Babička poslední dobou plete jména a dny. Vidí věci, co nejsou a děda většinou mlčí a pozoruje, ale jeho pohledy umí být výmluvnější než celý svazek kouzelnického zákoníku.

Čeká mě pět až šest hodin péče, empatie a trpělivosti. A já už jsem unavená předem a mezitím mi v hlavě bzučí moje osobní projekty. Píšu pro jeden magický plátek. Mám rozepsaný text, myšlenku, náladu. Ale dneska se k tomu nejspíš opět nedostanu.

A tak si aspoň píšu o tom co mě dopředu frustruje. Aby ten den úplně nepřišel vniveč. Abych si připomněla, že i když dneska jen stříhám nehty svým prarodičům a přemýšlím, jestli mi někdy ještě někdo zavolá jen tak, pořád mám hlas. A tenhle deník je jeho ozvěnou.

Budeme tam dlouho. Pět, možná šest hodin. A přestože ty ruce i nohy vypadají na konci skvěle, já se budu cítit jako člověk, ze kterého někdo vysál poslední kapku životní síly.

Možná si aspoň nalakuju nehty i sobě. Jako tiché připomenutí, že i když občas sloužím, pořád jsem královna vlastního světa.

A to je pro dnešek vše.

Zítra možná budu jiná. Možná stejná. Možná silnější. Ale vždycky budu já.

Mimosa Confiante